Zaručené rady

„Hlavně na něj pořád mluvte!“
„Musíte hodně dělat zvuky zvířátek, bééé, bůůů, haf, na tom se každé dítě rozmluví!“
„Kupte si tuhle knížku, ta je boží, opakujte a ukazujte pořád dokola, úspěch zaručen!“
„To neřešte, dejte ho do školky, tam se rozpovídá!“
„Dělejte, že mu nerozumíte, uvidíte, jak se rozpovídá!“

Také to znáte? Která z těchto zaručených rad Vás potkala? A jak zafungovala?
Pojďme se podívat na to, proč tyto rady nefungují. A jak to dělat lépe.

„Hlavně na něj pořád mluvte!
Někdy méně je více. Pokud dítě zahrnujeme neustálým tokem řeči, dějí se obvykle dvě věci. Za prvé toho může být na dítě moc, začne brát řeč jako zvukovou kulisu, vypíná se, nevnímá. Nenaučí se v toku řeči rozlišovat slova, slabiky, hlásky. A celkem logicky je nezačíná používat. Za druhé se dítě může dostat do situace, kdy je vše řečeno, tedy ho to nevede k potřebě začít mluvit.
Jaký je lepší přístup? Ubrat. Zpomalit. Sledovat reakce dítěte. Dát mu prostor na odpověď, i když je neverbální (mrknutí, úsměv, zamračení, pohyb ruky, to vše jsou plnohodnotné odpovědi). Být vždy jen o krůček napřed. Pokud Vaše dítě užívá pár izolovaných slov, nejvíce mu pomůžete, když velmi zestručníte své výpovědi. Třeba i jen na jedno či dvě slova. Velmi rychle uvidíte, jak se mění reakce dítěte. Zcela zásadní je mluvit s dítětem, nikoli na dítě. Vytvářet komunikační situace, nikoli zahrnovat dlouhými příběhy. Na ty přijde čas později.

„Musíte hodně dělat zvuky zvířátek, bééé, bůůů, haf, na tom se každé dítě rozmluví!“
Tady bych chtěla podotknout, že nemám vůbec nic proti zvukům zvířátek. Skutečně mnoho dětí baví a mohou pomoci na začátku vývoje řeči. Ale není to jediná, nutná a povinná cesta. Vždycky si vzpomenu na výraz mého nejstaršího syna, když jsem mu nadšeně předváděla všechna zvířátka. Dal by se popsat asi nejspíše slovy: „Mami, je ti dobře? Jako fakt si myslíš, že něco takového budu dělat taky? Ne, že ne?“ Hádám, že dodnes zvuky zvířátek neumí, ale jinak je v 11 letech bystrý a inteligentní kluk.
Co zvolit místo toho? Cokoli, co dítě baví. Je vlastně úplně jedno, na čem se dítě rozpovídá, jaká budou jeho první slova. Řiďte se zájmem dítěte, ať jsou to dinosauři, bagry, nebo jednorožci. Povídejte cokoli, co bude mít dítě chuť také říkat. Jakmile se přehoupnete přes určitou základní slovní zásobu, budou už se další slova nabalovat mnohem snadněji.

„Kupte si tuhle knížku, ta je boží, opakujte a ukazujte pořád dokola, úspěch zaručen!“
Mám velmi ráda knížky. A na trhu je jich mnoho pěkných a kvalitních. Rozhodně doporučuji knížky doma mít již od raného věku dítěte. Tak, aby byly dítěti skutečně k dispozici, aby byly součástí jeho světa. Je skvělé, když dítě vidí rodiče, že si čtou. Když odmalička vnímá čtení jako příjemnou aktivitu. ALE! Pro mnoho dětí do určitého věku knížky vůbec nejsou zajímavé. Mají tolik práce jinde! A je to tak úplně v pořádku. Pro správný vývoj řeči není nezbytné, aby dítě sedělo u knížky a povídalo si s námi, co je na obrázku. Všude kolem se děje tolik věcí! Nelpěte na knížkách, můžete k nim pozvat, nabídnout, ale když ne, tak to neřešte a zkuste později.

Co tedy místo knížek? Život! Každodennost. To, co nám může připadat nudné až otravné a stále stejné, je pro dítě základní kostra jeho života a pocit bezpečí. Používejte ve stále stejná slova pro stejné situace, děje, lidi, věci. Využijte každodenní rutiny k opakování základní slovní zásoby i gramatiky. Zkuste třeba tu a tam něco vynechat, jestli Vás dítě opraví. Dávejte dítěti hravě na výběr v jídle, aktivitě… Udělejte z něj aktivního tvůrce. „Chceš vodu, nebo džus?“ „Chceš tričko s autem, nebo s dinosaurem?“ Možná neodpoví hned. Ale třeba se postupně zapojí. Když uvidí, že to dává smysl. Že může svůj každodenní svět ovlivnit.

„To neřešte, dejte ho do školky, tam se rozpovídá!“
Ano, některé děti se ve školce rozpovídají. A některým se řeč naopak zhorší. Nelze plošně říci, že se dítě ve školce rozmluví. Nelze na to spoléhat. Pokud má dítě nějaké obtíže, pokud ve 3 letech nemluví, mluví výrazně méně než vrstevníci, mluví v podstatě nesrozumitelně, nebo dokonce svou vlastní řečí, je na místě projít kolečkem vyšetření (logopedie, psychologie, foniatrie, neurologie) a ujistit se, zda má dítě skutečně všechny předpoklady k tomu, aby mohlo mluvit. Logoped již obvykle dá nějaká konkrétní doporučení, jak s dítětem pracovat. A vždy je to nejvíce o rodině, protože řeč je o vztazích, interakci, emocích. A ty nejhlubší jsou v rodině.
Co můžete udělat? Nečekat. Sledovat, zda se dítě po všech stránkách vyvíjí správně (motorika, vnímání vlastního těla, zrak, sluch, rozumový vývoj). Při podezření na jakýkoli problém vývoj konzultovat s odborníky a všestranně podporovat. Řeč souvisí s celou řadou dalších oblastí, je potřeba na vše pohlížet komplexně, a pokud dítě nemluví, rozvíjet celostně.

„Dělejte, že mu nerozumíte, uvidíte, jak se rozpovídá!“
To nejhorší na konec. Nesmírně zraňující věta. Aby dítě mluvilo, musí mít chuť komunikovat, komunikace mu musí dávat smysl. Když dítě nemluví a jeho období nemluvnosti je delší, než bývá obvyklé, zpravidla je to tím, že je pro něj řeč náročná a používá jednodušší způsoby vyjádření. Aby mluvilo, muselo by vyvinout značné úsilí. A k tomu potřebuje dostatečnou motivaci. Tu mu vezmeme ve chvíli, kdy na nějakou jeho komunikační snahu reagujeme odmítnutím, ignorací, neporozuměním.

Jaká je jiná možnost? Reagovat na všechny komunikační snahy dítěte. Vytvářet komunikační situace. I když dítě dlouho komunikuje neverbálně, stále je důležité ho v komunikaci podporovat a postupně ho zvát ke slovům. Chuť komunikovat, sdílet a sdělovat je na prvním místě. A důvodem ke komunikaci bývají pěkné pocity, legrace či možnost dosáhnout naplnění svých potřeb, protože si o ně dokážu říci, byť třeba nějakou dobu ukázáním rukou a nikoli slovy.

Jde to i jinak. Cestičky vždy jsou. Nebojme se je hledat. A dobře zvažujme zaručené rady.