Slýcháte to od Vašeho dítěte, když jdete cvičit třeba logopedii nebo grafomotoriku nebo něco jiného, co máte pocit, že už by Vaše dítě mělo umět? A co mu na to odpovídáte?
👉🏻 Pojď, ještě to zkusíme…
👉🏻 Když to budeme trénovat každý den, určitě Ti to půjde!
👉🏻 Když budeš hezky cvičit, dám Ti pak sladkost nebo se můžeš dívat na pohádku.
👉🏻 Já jsem řekla, že budeme trénovat! Jestli ne, tak dneska nebude mobil, tablet atd.!
Nebo možná dítěti neříkáte nic, ale máte dojem a možná někde i říkáte kamarádce, odborníkům, někdy dokonce i před samotným dítětem, že je líné a že kdyby se jen trochu snažilo, určitě by mu to šlo!
Jenže DĚTI NEJSOU LÍNÉ. DĚTI JSOU MOUDRÉ! Mnohem lépe než my poznají, na co ještě nejsou připravené.
Já si tak představuji, že mě třeba někdo vezme na lekce tance pro pokročilé, když jsem nechodila do tanečních, neumím ani valčík, tanec mě vlastně nijak nezajímá, vůbec nic mi neříká… Ukážou mi několikaminutové fantastické číslo a chtějí po mně, abych ho napodobila. Eh…
Ale jak? Neznám ani základní kroky, hudbu sice slyším, ale rytmus nerozliším… Čeho se mám chytit? Budu mít chuť to zkoušet? A když už to zkusím, mám šanci, že se mi to hned povede, nebo mě spíš čekají frustrující pokusy, po kterých se mi do toho bude chtít ještě míň? Nadchne mě to pro tanec, nebo mi ho to znechutí? Asi kdyby bylo odjakživa mým snem tančit a mým cílem umět předvést takové taneční vystoupení, zaplatila bych si lekce tance pro začátečníky, šla bych vybudovat pevné základy, a pak bych svou úroveň krůček po krůčku zvyšovala. A každý malý krůček bych si oslavila a pochválila bych se za něj. Kdyby tam ale nebyla moje vnitřní motivace, rychle bych to vzdala.
Proč když nám říkají „neumím, nejde, nechci, nebudu to dělat“, trváme na tom, že to dělat budou? Proč když nejde L, stále dokola cvičíme L a nepodíváme se, jestli jsou postaveny pevné základy? Proč když dítě nechce kreslit, vyplňujeme grafomotorické listy a nevrátíme se o pár kroků zpět tam, kde je kreslení čirá radost a vlastně „o nic nejde“?
Děti nám totiž tímto způsobem hlásí mnohdy jen a pouze to, že na toto V TUTO CHVÍLI NEJSOU PŘIPRAVENÉ. Proč?
Nemají postavené pevné základy, aby mohly tuto dovednost zvládnout, nemají na co navázat.
Zrovna procházejí prudkým vývojem v jiné oblasti a na to, co my si představujeme, zrovna nemají kapacity.
Vázne spolupráce hemisfér, koordinace různých oblastí, přetrvávají primární reflexy apod. a není možné do rozházeného systému zasadit novou dovednost.
Způsob, jakým to dítěti podáváme, je pro něj obtížně uchopitelný. Možná potřebovalo zapojit více smyslů, názornosti, hravosti, jít více přes tělo…
NASLOUCHEJME SVÝM DĚTEM. TO, ŽE NĚCO VYJADŘUJÍ TAK, ŽE TOMU NEROZUMÍME NEBO NÁS TO FRUSTRUJE, JEŠTĚ NEZNAMENÁ, ŽE NEMAJÍ PRAVDU A NEVĚDÍ, CO JE PRO NĚ NEJLEPŠÍ.
A nezapomeňte – VY JSTE TĚMI NEJLEPŠÍMI PRŮVODCI PRO VAŠE DĚTI. Vy je znáte nejlépe a můžete jim pomoci zdolat to, co se právě teď nedaří. Najít tu správnou cestičku, ať už ke grafomotorice, k řeči či k jiné oblasti.
Velmi ráda Vás na Vaší cestě podpořím již od pondělka v kurzu Předškolní příprava s logopedkou! Těším se na všechny!
Jsem srdcem logopedka, průvodkyně vývojem řeči, autorka projektu Vývoj řeči v souvislostech a máma 3 synů. Moje osobní i pracovní cesta mě naučily nikdy neztrácet naději a vidět možnosti i tam, kde se zdálo, že žádné nejsou. Nikdy si nemyslet, že vím, ale vždy v naladění na klienta hledat to nejlepší možné tady a teď.
Inspiroval Vás článek?
S ČÍM MŮŽETE ZAČÍT JIŽ DNES?